Autor fotografií: Emil Klesa, Matouš Horáček, Vendula Machová
A je to tady! Jdeme s kůží na trh...
Kroutí se mi střeva hnusem při pomyšlení na téměř jakékoli politické podbízivé a lákací pouliční akce s nacvičenými úsměvy. A mám strach, aby se na tento náš počin nenahlíželo podobně. Určitě bych byla klidnější, kdybych byla na pondělní přípravné schůzce, kde se dolaďovaly podrobnosti, rozdělovaly úkoly a řešilo technické zázemí. Ale chyběla jsem.
Tohle mám za trest: strach.
Co když nikdo nepřijde?
Co když přijde lidí moc a přesáhne to naši kapacitu?
Co když...?
Ale, jak říkala babička, kdo se bojí...! (a "nesmí do lesa" to nepokračovalo ;-) ) Zamykám tedy ordinaci a vydávám se na náměstí. Už zdálky vidím postavičky ve fuchsiových tričkách: Matouš za pípou, Zdenda s Petrem u grilu, Pavel s Pavlem řeší něco kolem stolů, Míša sbíhá z horní terasy do kavárny, Vendula přesouvá dřevěnou stavebnici blíže k dětské překážkové dráze...
Smích. Napětí, nikoli nepříjemné. Vzduch jako nabitý elektřinou. Fasuji své triko a na záchodě se do něj převlékám. V zrcadle pozoruji svůj obličej nad fuchsiovou plochou s bílým nápisem: Volím TACHOV. Fajn, jde se na to! Vycházím ven a zapojuji se - s Ivou a Terkou u úkolů pro děti. Táhneme za jeden provaz.
A Vy... Vy přicházíte! Postupně, po jednom, v páru i celé rodiny. Sedíte s námi, mluvíte s námi, smějeme se. Děti nahánějí kamarády i z druhého konce náměstí, aby šli také nakreslit obrázek Tachova, postavit z kostek dům, projít překážkovou dráhu a užít si zmrzlinu. Čas plyne, přirozeně bez násilné organizace. Terasa se zaplnila, hučí jako včelí úl. Probíráme nejen náš program a Vaše nápady, ale spoustu dalších věcí. Řeči zajídáme grilovaným masem a klobásami a zapíjíme pivem, limonádou nebo kafem. Obličeje nad fuchsiovými triky se tváří víc než spokojeně, tváře kolem nich taktéž. :)
Večer se nachýlil a já se musím rozloučit a jít plnit rodičovské povinnosti právě ve chvíli, kdy Lasy bere do ruky kytaru. Ach jo! Tomuhle bych ještě před pár hodinami nevěřila. Že se mi vůbec nebude chtít odejít. Že mi to bude připadat příliš brzy. Že se budu cítit ošizená o zbytek večera.
Jdu. A na druhé straně náměstí se otáčím a chvíli pozoruju dění zdálky. Řekli jsme si, že nebudeme hrát žádné komedie. A ono to funguje.
NÁMĚSTÍ ŽIJE! Děkuju. Těším se na příště. Vážně.
Dobrou noc Vaše Zdenka